Vládce snů 2.díl

Pokračování 1. dílu...

Babička Tereza svoji milou očekávanou rodinnou návštěvu jako obvykle velice přívětivě pohostila. Připravila bohatě obložené chlebíčky, upekla makový moučník, který svou vůní obklopoval celý babiččin útulný panelákový byteček na kraji města, a s upřímným úsměvem debatovala s Tomášovými rodiči o novinkách, které se od poslední návštěvy nahromadily. Během rozmluvy se babička najednou zasnila a téměř neslyšně prohlásila: „Víte, že dnes by bylo Františkovi, mému tátovi 113 let? A on se chudák dožil sotva dvacítky…“ Tomášovi rodiče se na sebe neutrálně podívali a s ne moc velkým zaujetím pokývali hlavami. Zato Tomáš byl jako u vytržení. Sice nic neřekl nahlas, protože se styděl babičce říct o záhadném snu před svými rodiči, ale od tohoto okamžiku nemyslel na nic jiného. ‚Musím ji to říct,‘ pomyslel si a položil si na porcelánový talířek kus lahodného moučníku.

Jeho příležitost nadešla právě ve chvíli, když se rodiče rozhodli vyrazit do města na romantickou procházku.

„Asi nebudeš chtít jít s námi, viď?“ otázala se s úsměvem maminka a za několik málo chvil byl Tomáš s babičkou úplně o samotě. Seděl v babiččině houpacím křesle a přemýšlel, jak jí celou záležitost říct. To však ještě nevěděl, že mu sama babička Tereza nahraje do karet.

„Tak co, Tomáši, co je nového? Škola dobrý?“

„Ale jo, škola je v pohodě… akorát, víš, babi,“ začal poněkud rozpačitě klučina s tmavými kudrnatými vlasy, „včera se mi zdál takový zvláštní sen a já ti o něm chci povědět.“

Babička si pozorně a s velkým zájmem vyslechla Tomášovo barvité vyprávění a nezakrývala svůj úžas. Když její pravnouček skončil, napila se horké kávy a s úsměvem pravila.

„Víš, Tome, je to už přes dlouhých 90 let stará minulost, a i když mi otec vždycky v životě chyběl, byl by teď již jistě beztak mrtvý.“

„Já vím,“ přitakal Tomáš. „Ale jestli tvůj táta umřel takovým způsobem, je škoda, že nejde historii změnit. Kvůli jednomu špatnému rozhodnutí jsi nikdy nepoznala svého otce.“

„Správně jsi řekl, že historii nelze změnit. Nesmíme si říkat „co kdyby“, musíme stát s hlavou vzpřímenou a žít přítomností. Víš co? Dej si radši ještě jeden kousek mé bábovky.“ Babička se zamyšleně zadívala na bílou stěnu, kde visely staré rodinné fotky. Konkrétně se zaměřila na obrázek, kde pózuje ve vojenské uniformě jeden mladý muž, tudíž jediná památka na jejího předčasně zesnulého otce.

Tomáš považoval celou věc za uzavřenou. ‚Babička má pravdu,‘ řekl si pro sebe a dále si s ní povídal o úplně jiných věcech. Jako vždy probrali všechno od nešťastných lásek, přes kamarády až po jeho vztah k rodičům. Den se velice rychlým tempem chýlil ke konci a na Tomáše zase padala únava. Rodiče se již vrátili spokojeni a velice příjemně naladěni z procházky v centru Plzně a rozhodli se u babičky netradičně přespat. Má ale relativně velký byt a tudíž s přespáním nebyl žádný veliký problém. Babička byla aspoň ráda, že bude mít déle společnost. Ta tichá samota ji vadila i přesto, že si na ni po tolika letech již zvykla.

Tom už ležel poslušně v posteli a přemýšlel o dnešním rozhovoru s babičkou. ‚Svět je nespravedlivý… moc bych si přál, abych mohl minulost měnit. I když vím, že to nejde,‘ řekl si pro sebe a s touto hezkou myšlenkou tvrdě usnul.

Tomáš tu scenérii poznával velice dobře. Slunce zapadalo, foukal nepříjemně silný vítr a v dáli byly slyšet projektily děl a houfnic. Skoro by si i myslel, že se mu zdá ten samý sen, jako včera. Omyl. Totiž ten muž, voják, který se rozhodl onomu Francouzi darovat život na úkor toho svého, tu nějakým záhadným způsobem chyběl. Tomáš v ruce třímal relativně těžkou dlouhou zbraň, kterou měl opřenou o hranu zákopu. Podíval se s údivem na své tělo a zjistil, že je o pár let starší. Paže byly mohutnější a pokryty chlupy. Vlasy měl delší a světlejší, rovné a mastné. ‚Co to sakra má být?‘ vrtalo mu hlavou. Otočil se vedle sebe a uviděl přesně to samé, co včera spatřil inkriminovaný německý voják. Nalevo od Tomáše totiž stál muž, který zařval: „Dostanem‘ ty svině francouzský!“. Tom byl vyděšený, ale začalo mu vše pomalu docházet. Ocitl se v těle svého prapradědečka.

Zvídavě a velice pomalu pohnul rukou a ujistil se, že může propůjčené tělo ovládat přesně podle své vůle. Věděl, že za chvíli nadejde okamžik, kdy se musí znovu rozhodnout o svém bytí či nebytí. Měl však jeden problém, neuměl se svou mušketou prakticky vůbec zacházet.

„Prosím Tě, mohl bys mi ji nabít?“ zeptal se zdvořile vojáka vedle sebe. Svůj hlas však v této větě také vůbec nepoznával, nyní mluvil daleko více dospěle.

„Řekni mi, Franto, to Tě pořád baví si ze mě dělat prdel?“ odpověděl s úsměvem a dál Tomášovi nevěnoval žádnou pozornost.

Tom se ve svém propůjčeném obličeji jen lehce zakřenil a tiše doufal, že zbraň již má nabitou. Najednou ho však spatřil, byl to on, přesně jako ve včerejším snu. Francouz ve světle modré uniformě se pomaličku posouval dále za německé linie. ‚Teď, nebo nikdy,‘ řekl si pro sebe Tomáš a dotkl se prstem kohoutku zbraně. Zároveň s tím musel nepřítele zaměřit hledáčkem, to však nebylo vůbec jednoduché. ‚Kurva, proč se mi ta ruka klepe zrovna ve chvíli, kdy to nejméně potřebuji?‘ zabědoval a všiml si, že Francouz již stojí na místě. Všiml si Tomáše, stejně jako si všiml jeho prapradědy včera.

‚Dokážu to, musím to dokázat‘ snažil se vyhecovat sám sebe, zavřel oči a poté stiskl spoušť. Ohlušující rána z muškety nejprve způsobila pískot v jeho uších a zároveň ho zpětná vazba zbraně odmrštila na protější stěnu zákopu.

„Vstávej Tomáši, hned po snídani vyrážíme domů!“ zavelela maminka a rozsvítila světlo v pokoji. Tomáš byl zmatený. Sen, který se mu zdál, byl úplně rozdílný tomu včerejšímu. Dnes ho mohl ovládat, mohl se sám rozhodnout, co v něm udělá, bylo to tak živé a reálné. Ještě v pyžamu vběhnul do pokoje za babičkou a bylo mu jedno, že u stolu sedí rodiče a mohou ho slyšet.

„Babi, škoda že nejde změnit historii… kdyby to totiž šlo, tak bych díky mému dnešnímu snu dokázal zařídit, aby tvůj tatínek v té válce neumřel.“

Chvíli místnost obsadilo naprosté ticho, než se babička podivně zadívala na svého pravnuka a pak mile odpověděla.

„Co to povídáš, Tomášku? Vždyť můj otec zemřel před 25 lety na rakovinu plic. Já mamce říkala, že Tě nemá budit tak brzy, jsi z toho nečekaného probuzení ještě zmatený, viď?“

Tomáš se nezmohl na jediné slovo. Vytřeštěně koukal kolem sebe a nevěřil svým uším. Jako kdyby toho nebylo málo, spatřil na pamětní babiččině zdi dvě nové fotky, které tu včera nebyly. Na první byl muž středních let, velice podobný tomu mladému muži ve vojenské uniformě a na druhé fotce byla babička s nějakým chlapcem a oba seděli na klíně zase tomu pánovi ze snu.

Tom se pomalu vytratil z místnosti a zamkl se na záchodě. Pořád tomu nedokázal uvěřit. ‚To je blbost, to přece není možné. Historii přece nelze změnit,‘ honilo se mu v hlavě. Čím více však nad tím přemýšlel, tím více tomu věřil. Uvědomoval si, že takhle by mohl ovlivnit úplně všechny lidi a události na světě. Přemýšlel, jak by mohl změnit celosvětovou historii, mohl by ovlivnit jakoukoliv válku. Usmíval se a v hlavě se mu začaly množit ďábelské návrhy. ‚Hustý. Kdo na Zemi, kromě mě, může rozhodovat například o životě a smrti své neoblíbené a protivné učitelky ve škole?‘ zeptal se tajemně Tomáš sám sobě. ‚Nikoho takového neznám!‘ sám si i zvesela odpověděl.

Jeho život se dneškem změnil, cítil to…