Sílící politické uskupení – přeběhlíci

„Tak nám v úterý večer padla vláda, paní Mullerová!“ Sledoval jsem tehdy online reportáž zde na iDnesu a nejvíce mě zaujal počet politiků, kteří se nezařazovali jednoznačně ani ke koalici, ani k opozici.

Pro nikoho to určitě nebyly vůbec žádné složité počty. Už v době před hlasováním o nedůvěře vlády existovalo 12 poslanců a poslankyň (nyní je to ještě o 2 více), kteří se jednoznačně nedali zařadit jak k opozici, tak ke koalici. Těchto 12 poslanců média často označují jako přeběhlíky, protože se rozhodli býti „nezávislými“ a jednou hlasují s pravicí, podruhé s levicí. Přeběhlíci jsou tedy klíčoví při různých reformách, při hlasování o nedůvěře či důvěře vlády a dalo by se říct, že se bez nich vláda ani opozice neobejde. Díky přeběhlíkům vláda vznikla, díky nim vláda zanikla.

Přijde mi zarážející, když si lidé volí do poslanecké sněmovny politické strany (které si lidé vybírají na základě jejich programu) a tyto strany mohou o svůj získaný mandát (mandáty) celkem jednoduše přijít. Stačí, aby se několik poslanců rozhodlo přehodnotit svoje názory, vystoupí ze svého poslaneckého klubu a mandát si samozřejmě nechají.

Čistě teoreticky by se tedy mohlo i stát, že strana, která vyhraje příští volby a získá největší počet křesel, v průběhu svého 4letého volebního období přijde postupně o několik mandátů a stane se z ní strana daleko slabší, než vlastně původně byla. Lidé pak mohou jenom kroutit hlavami. Chodíme k volbám proto, aby nám vládla politická strana s programem, který se nám líbí. Nechodíme k volbám proto, aby se později vytvořila skupina přeběhlíků, kteří jsou názorově velice nestálí a dostali se do poslanecké sněmovny vlastně jenom díky straně, kterou později stejně zradili a připravili ji o křeslo.

V současné době je strana, která takto přijde o svůj mandát, takřka bezmocná. Může sice dotyčného poslance požádat o složení mandátu, ale to se setkává málokdy s kladnou reakcí. Proč to nelze uskutečnit jako za První republiky, kdy měly mandáty pod svou kontrolou jednotlivé strany? Vždyť volíme právě strany, chceme, aby prosazovaly svůj program, ale to bez potřebných mandátů prostě nelze. V dobách První republiky mohla strana odebrat mandát svému poslanci, když například nehlasoval v rámci programu své strany. Tzn. když nechtěl dodržovat to, co strana před volbami lidem slibovala.

V nynější době, kdy je poměr pravice a levice takřka vyrovnaný, je existence přeběhlíků ještě důležitější. Vůbec nezáleží na počtu mandátů jednotlivých stran, záleží akorát na tom, jak se naši přeběhlíci vyspali a jak je na ně z různých stran vyvíjen tlak.

Z přeběhlíků se stává v poslanecké sněmovně pomalu ale jistě většina a občané ČR mají zase o důvod více, proč nejít k volbám. Člověk si řekne, že volit stejně nemá smysl, když si pak poslanci dělají co chtějí.